UVNITŘ STÁLE DÍTĚTEM

Je krásné nedělní ráno, venku lehce pod nulou a po nádherném zářivém úplňku , je radost jít se projít ven a pozorovat čarovné kresby jinovatky přimrzlé na trávě i na větvích stromů. Ve chvíli, kdy se můj přítel ztrácí na lesní pěšince mezi stromy, já zůstávám stát na mýtině a nastavuji svoji tvář zářícím slunečním paprskům. Zavírám svoje oči a jen tak jsem tady a teď, nechávám okolní zvuky, aby ke mně přicházeli a je mi tak báječně.Ta malá holčička uvnitř mě se z celého srdce raduje.

Cítím se tak klidná a tak šťastná

A hned v zápětí přichází myšlenky na to, kdy jsem se takhle cítila. A vynoří se mi okamžitě několik krásných vzpomínek z dětství. Když mi babička česala vlasy, když mi maminka vyprávěla pohádky na dobrou noc, když mě tatínek lechtal na zádech, když jsme si ve školce s holčičkami hrály na maminky… Je to jasné, proto se teď to moje malé dětské já uvnitř mě tak raduje, jsem v lásce sama se sebou.

Pravdou je, že se vzpomínkou na mateřskou školu se mi vybaví i několik ne zrovna příjemných pocitů. V globálu na školičku vzpomínám hezky, nicméně pár zádrhelů tam je a ten nejvýraznější si pamatuji, když jsem byla předškolačka. Protože jsem dítko narozené ke konci září, šla jsem do školy o rok později i přesto jsem byla stále hodně hravé, dětské a fantazijní dítě.

Vzpomínám si, že když jsme ve školce plnili úkoly , které prověřovaly naši připravenost do školy, úplně jsem neovládala geometrické tvary, do teď si živě pamatuji, jak jsem štvala paní učitelku tím, že jsem pořád nebyla schopná zapamatovat si, jak vypadá obdélník. A nemluvě o tom, že jsem stále malovala lidskou postavu s některými chybějícími detaily. Jenže co se dalo dělat, už jsem šla vlastně o rok později a do školy jsem musela.
Tak se vůči mé připravenosti pro vstup do základní školy zaujal postoj, nějak to bude.

Nastal den s velkým D

A já šla na zápis do první třídy. Teta mi na tuto příležitost ušila krásné šatičky
a sestřenka mi zapletla copánky, abych měla hezké vlnité vlásky. Jak já se těšila, nemohla jsem ani dospat, přišli jsme k zápisu, do školy kde před tím chodili i mí tři starší sourozenci, když teď píšu tyhle řádky znovu uvnitř sebe prožívám to obrovské vzrušení a těšení se.

O to ledovější mi připadala sprcha slov, které následovaly: ,,My už máme plno, musíte jinam.“
V mé dětské hlavičce hned běželo: ,,Co jsem udělala, proč mě nechtějí, proč mě odmítají?“ Šli jsme tedy na zápis do školy, která byla o pár set metrů dál. To už si ovšem vůbec nepamatuji, zkušenost z prvního zápisu to natolik přebyla, že mi zůstala jen hořká vzpomínka.

Podobně hořkou příchuť má i vzpomínka na první den ve škole. Opět velká sláva, aktovka na zádech, kytička pro paní učitelku, zástupy rodičů stojících v zadní části třídy a fotící si tento důležitý den v životě jejich dítěte. Paní učitelka nám rozdala spoustu věcí, se vším nás seznámila a zadala nám náš první domácí úkol. ,,Každý z vás namalujete doma svoji značku, která vám byla přidělena.“

Já měla nádhernou značku, motýlka. Každopádně neumíte si představit, jak neskutečně těžké to pro mě bylo, stále jsem malovala a mazala a pořád dokola a dokola, mám pocit že to bylo snad několik hodin. Když jsem dílo dokončila nebyla jsem s ním úplně spokojená a ztotožněná, každopádně věnovala jsem tomu maximální úsilí. Slova paní učitelky z následujícího dne mi znějí v uších dodnes: ,, no to budeš muset tedy ještě vylepšit!“

V podobném duch se má školní docházka nesla následující pět let, stále jsem se snažila jen něco vylepšit a dotahovat se na někoho, kdo mi byl
ve třídě předkládán jako vzor. Byla jsem něčím, co se dnešní odbornou pedagogickou terminologií označuje pojmem neúspěšný žák. Časem dozrála má CNS, já už nebyla tak úplně malá, zasněná a tolik fantazírující holčička a najednou jsem se svou pílí a novou vnitřní motivací (tou dobou jsem chodila do sboru, který se svým koncertním repertoárem cestovala do zahraničí, abych mohla jezdit taky, potřebovala jsem uvolňovat z vyučování, aby mě uvolnili musela jsem mít dobré výsledky) z neúspěšného žáka stala jedním z těch úspěšných.

Na první stupeň základní školy i přesto nevzpomínám špatně, kolem dokola byla spousta zajímavých věcí, besídky, divadla, exkurze, které mě bavily
a zajímaly a tyto pocity nelibosti vyvažovaly. Navíc mě dovedly až sem. Jsem uvědomělou paní učitelkou v mateřské školce, připravující každoročně plnou třídu předškoláčků na vstup do první třídy, u každého z nich ladíme co je potřeba a připravujeme pečlivě vše, pro co nejsnadnější přechod mezi školkou a školou. Miluju děti a ony milují mě. A co myslíte, jak se má třída jmenuje? Samozřejmě že…